eKronika

Zápis přidán: 18. 10. 2010 18:57

Sobota – a né ledajaká – ale 16. v měsíci říjnu – čtvrtá, skautská a filmová. Těmito všemi superlativy se mohl pyšnit den, kdy jsme se v osazenstvu S. Milan, WjeteF, Boris, Markéta, Lůďa, Pekárek, Banán, Krtek, dvojčata Zdeněček Češpivů a Štefan, Standa Jungwirth, Michal Junek, Honza Karvai a RaDaRova maličkost, sešli na nádraží ve Skalici na rychlík plný skautů v půl desáté směr Jaroměř.

Pak jsme přišli do Josefova, odložili věci a začali pod Ivošovou taktovkou hrát hry jako uzel či molekuly, což ve 150ti členném osazenstvu vypadá jako jeden velký chumel těl. (ušlapán nebyl nikdo – poznámka vyhlížejícího hrobníka čekajícího na svou příležitost).

Následně jsme se odebrali do patra místní prachárny. O této budově nám „stavitel pevnosti“ pověděl, že jako jediná se zachovala v nezměněné podobě. A to znamená, že ani na podlaze nebyl z důvodů jisker použit jediný hřebík, konstrukce patra byla skutečně masivní dubová, a to nejzajímavější, budova nemá krov nýbrž zděnou klenbu a tašky jsou kladeny na vyzděné řádky. To vše z důvodů požáru, který u střelného prachu způsobuje bouřlivé reakce.

Vyslechli jsme si povídání o době rekatolizace v českých zemích a o původu filmu i o skvělém kameramanu Miličovi. Z protagonistů se nikdo nedostavil, jelikož jsou živi pouze dva. Paní (ve filmu slečna) žije toho času kdesi za velkou louží a pán je nezvěstný (vysvětleno: nikdo z herecké branže na něj nemá kontakt). Film "Ďáblova past" byl řekněme zajímavý. Věřím, že když ho člověk vidí poprvé podruhé potřetí, může si vždy všimnout něčeho nového.

Co já jsem si z něho odnesl? Že jakákoli fanatická myšlenka je nebezpečná, byť její původní poslání je sebelepší. A že i páni nahoře by měli naslouchat chytrým a zkušeným lidem a nerozhodovat o jejich osudu bez porozumění problému. A nakonec, že člověk by měl rozumět přírodě a svému okolí. Mnohdy se tato neznalost může nevyplatit.

Po strávení filmu jsme se vrhli do ulic Josefova na hru, ve které řád Jezuitů zabavoval zakázané knihy zatímco pašeráci a obchodníci knihy povolené i nepovolené šmelili a kupovali od spisovatelů a zase prodávali. Každý z hráčů měl jiné úkoly a jiné podmínky. Pokud mohu mluvit za Jezuity – náš úkol nebyl jednoduchý, vyhrát jsme prakticky nemohli, ale taktické výhody jsme měli obrovské. Tři papírové koule na místo jedné, dva životy na místo jednoho, výhodu v nemocnici. No přesto se nám dařilo více zatýkat než získávat knihy. To vše způsobilo, že se nás každý spíše bál. Souboje probíhaly nejvíce na náměstí ale i v přilehlých ulicích. V půl čtvrté byla hra ukončena a vyhodnocena.

A pak jsme uháněli plnou parou ve štrůdlu na vlak. Po půl páté jsme po pozdravení br. Roye – průvodčího, na Skalickém náměstí potěšili nádražáky svým pokřikem a šli domů (někteří však ještě na klubovnu uklidit a vyzvednou si své věci po předchozím přespávání) Filmová sobota byla krátká ale svižná.

Těšíme se na poslední díl SFS v prosinci v Novém Městě nad Metují. Zdar, zapsal RaDaR