eKronika

Zápis přidán: 25. 10. 2011 0:02

Nedělní rána na Českoskalickém nádraží nepatří zrovna k nejrušnějším. Ale 23. říjen byl výjimkou. Již pár vteřin po příchodu vedoucí Markéty v 8:20 se přiřítila jako vítr nadšená Petra, a v závěsu za ní další živé světlušky …Terka, Amálka, Klárka, Olča Š., Nikol a posledník Áďa. Mezi tím se objevila i druhá vedoucí Simča a tak jsme mohly úspěšně zakoupit jízdenku. Nadšení světlušek se výrazně snížilo po té, co se dozvěděli cílovou vlakovou stanici dnešní výpravy a tou byla nedaleká Velká Jesenice. Otázka typu: „A to jako dál půjdeme celých těch 15 kilometrů pěšky, nebo co????“ padla hned několikrát. Ale to už tu byl náš vlak „mašinka Ivanka“ a my jsme nasedly a netrpělivě vyčkávaly odjezdu.

Po pětiminutovém zpoždění se konečně i náš vagónek rozkodrcal směrem Jaroměř. Již po dvou minutách začal vlak děsivě brzdit a cedule Velká Jesenice nám oznamovala, ať ráčíme vystoupit. Strojvedoucí se vyklonil z okénka a s úsměvem pozoroval, jak opatrně vyskakujeme ze dveří. Po mém kynutí, že už jako nikdo další vážně nevyleze, se s máváním rozjel dál. My jsme si v rychlosti řekly, jaká jsou pravidla chůze po silnici a vydaly se vstříc slunnému dni.

Prskot Petry, že tu hrůzu „reflexní vestu“ teda na sobě mít nechce, že to překáží atd., jsme poslouchaly jen pár minut, než jí vestu všichni začaly závidět. K první zastávce, a to přímo autobusové, jsme dorazily asi po půl hodině. Lavička byla sice malá, ale skoro každému se na ní podařilo usadit. A to už z batůžků začaly vykukovat chleby s řízkem, housky se salámem, muffiny, bebéčka a další laskominy. Nabídnuto bylo i vedoucím.

Po dalších dvou kilometrech táhnoucích se vesnicí a silnicí směr Městec, jsme konečně dorazily k první tabuli naučné ovocné stezky. Ta nás zahltila informacemi o potřebnosti stromů a dřevin na naší planetě, a druzích ovocných stromů, se kterými se na stezce můžeme setkat. Ještě jsme si daly sváču a pokračovaly dále polní cestou, abychom se mohly po sto metrech zase zastavit. Několik balíků slámy u cesty nemohlo uniknout naší pozornosti. Nezbylo než se na ně pokusit vyškrábat a zaskotačit si na nich. Přidalo se k nám i místní kotě, které se nás drželo téměř celou cestu. Balíky jsme potkaly ještě jednou, ale mezi tím jsme si stihly zahrát soutěžní hru „ovoce-zelenina“, jejíž vítězka byla odměněna jak jinak, než ovocem….jsme přeci na ovocné stezce. Velká zelená hruška tedy zahučela v kapse Kíky a ťapkaly jsme dál. Než nám cestu zkřížila houpačka visící ze stromu, stihly jsme poznat pár stromů a plodů.

Ke druhé naučné tabuli jsme dorazily přesně v poledne. Pučila nás o historii vesnice Veselice a rozdílech mezi stromořadím, nikou a remízkem. Poobědvaly jsme a vytvořily obrázky různých druhů ovoce. Za to byla všechna děvčata odměněna super kyselou mandarinkou a ty nejlepší ještě extra porcí exotického ovoce.

Cestou k třetí tabuli jsme stihly úspěšně vyplašit bažantí slepice a ulovit pár fotek našich světlušek. Přečetly jsme si o rosolu, džemu, marmeládě a povidlech a jako husy jedna za druhou jsme si to štrádovaly silnicí zpátky směrem k Městci. Ačkoliv byla neděle, předjelo nás několik kamionů s řepou a řidič autobusu, který naší výpravě mohutně mával na pozdrav. To už jsme byly skoro na kopci zpět u první tabule. Čas k nám byl příznivý a tak jsme se občerstvily a pomaloučku pokračovaly zpátky do Jesenice.

Vesnicí jsme se doslova proploužily. Schody u místní samoobsluhy nás zlákaly k další pauzičce, která ovšem nebyla zdaleka poslední. Po dalším kilometru jsme totiž opouštěly silnici a ztratily se v lese směřujícím ke Spytě. Další pití, další svačinka. Zbývala půlhodinka do cíle. Všichni už se viděli na náměstí u kašny. Poslední zastávka před Spytou, spravedlivé rozdělení hroznového vína. Ke kašně jsme dorazily přesně o půl čtvrté…hromadné foto, hlasitý pokřik…a hurá do náručí čekajících rodičů.

Všech 8 světlušek nakonec zvládlo celých 15 km trasy, což nás utvrzuje v tom, že "když se chce, všechno jde".

---Další akci zdar ---