eKronika

Zápis přidán: 15. 12. 2012 21:16

Bylo 24.11 a my jsme nevěděli nic. Ne že bychom zapomněli jít na výpravu ,to ne, ale nikdo z nás rádců netušil oč půjde.

V 18:00 jsme my - já ,Honza, Štefan a Zdenda - stáli v plné výzbroji u klubovny. Doprovázel nás ještě Standa, který nám po krátkém telefonátu s Milanem oznámil, že započala hra. Hned na to otevřel skříňku. Byla v ní obálka. V té bylo 200Kč a zašifrovaný vzkaz, který všichni považovali za obpísmeno. Asi tak minutu na to, zatímco nám vycházely samé nesmysly, Honzu napadlo ,že by si ten vzkaz mohl přečíst pozpátku. Zpráva byla na světě : Dostaňte se na Barunčinu vyhlídku. Po přečtení všem došlo, k čemu asi budou ty přiložené peníze.

Šli jsme k autobusové zastávce. Cestou jsme potkali pár Standových známých, kteří se na nás smáli, ale my jsme je nechali být. Došli jsme až na zastávku, kde nám strhaný jízdní řád moc nepomohl, a tak Standa volal své vlastní informační služby. Autobus přijel kolem 18:45. Po zaplacení jízdenek nám přišlo trochu líto investovaných peněz. Přeci jen Penny-market byl blízko a hlad nebo alespoň chuť musel mít jistě každý.

No nic, řidič byl docela sympatický a na zadním sedadle jsme našli dokonce polštářek. Vystoupili jsme na Hořičkách a vydali se směr Barunčina vyhlídka. Byli jsme na místě. Všichni ihned začali hledat jediný rozumný úkryt pro další vzkaz. Tím se ukázala být jedna rezavá roura a obsahem toho vzkazu bylo opět sdělení, kam se máme dostat. Tentokrát to byla Světlá. Vytáhli jsme mapu a začali přemýšlet (!). Všem nám šlo samozřejmě o co nejmenší vynaložení sil, ale i přesto 1.návrh (cesta přes pole rovnou do Světlé) byl zamítnut. Turistické trasy se ale zdáli zas až moc dlouhé. Takovým kompromisem se nakonec ukázala být hlavní silnice z Hořiček do Světlé. Šli jsme tedy zpátky na místo, kde nás předtím vyložil autobus a odtamtud jsme se chtěli napojit na onu silnici.

Cestu nám zpříjemnila malá náhoda, když z jednoho menšího domu začala vyhrávat televize. Obraz byl skrze nezatažené okno zcela patrný, čistý a jasný, a není tedy divu, že jsme se kolem toho okna všichni semkli a s pocitem blaha sledovali právě běžící pořad. Vyrušil nás ale oslepující svit baterky a hrubý hlas nějakého místního domorodce, kterého nejspíš štvalo, že se chtěl tento večer bavit u televize a my jsme mu teď zasedli jeho obvyklé místo před oknem. Tak jsme tedy pomalu odešli a tvářili se při tom nenápadně.

Pokračovali jsme na hlavní silnici. Cestou nás zastavilo opravdu malé auto ,jako jestli nechceme svést, ale my odmítli a zvesela šli po svých. Dorazili jsme do Světlé a pokračovali podle již předtím přečteného vzkazu s nálepkou POUŽIJ V NEJVĚTŠÍ NOUZI. Stálo tam: Jsme na Pohodlí ve srubu. Tam jsme tedy došli.

Uvítal nás Milan spolu s Wjetfou a my jsme si odložili své batohy . Milan vařil cosi a odvážně to nazýval špagetami, ne-li dokonce naší večeří. Ale bylo to vlastně dobré, spíše toho bylo trochu moc (Štefan ví své).Každý z nás však v hloubi duše tušil,že tímhle to všechno nekončí. Po nedlouhé debatě nás Milan vyzval a šla se hrát další hra (pokud se to tak dá nazvat). Po Pohodlí byli rozmístěny 4 vzkazy (nějaká moudra apod.).

Byla tma, takže u každého byla i svíčka. Chodili jsme jednotlivě a měli jsme je hledat a následně si je i přečíst. Musím podotknout ,že jsem to byl já ,kdo jednou svíčku omylem zhasnul. Po této ,,hře´´ jsme si všechna ta moudra přečetli a došlo i na plnění stezek. Milan dokonce upekl i svoje VŮDCOVO PŘEKVAPENÍ (perník), které jsme náležitě využili i při snídani druhého dne. Milan nás dále seznámil s Rádcovskými kurzy, o které někteří projevovali zájem. Pak jsme šli spát. Na zimu si rozhodně nikdo nemohl stěžovat, Sauna je druhé jméno tohoto srubu.

Ráno jsme se nasnídali, poklidili a vyrazili domů. Cesta ubíhala, na konci jsme si dali pokřik a bylo po všem.

Zapsal MARTIN