eKronika

Zápis přidán: 14. 2. 2016 11:55

Dne 12. 2. 2015 se nevelká kumpanie tvořená dvěma jedinci (Mnou a Štefanem) vypravila plesat do Hořic v Podkrkonoší. Sešli jsme se na vlakovém nádraží, kde jsme se shledali s ostatními skauty, kteří jeli stejným spojem až do Hradce Králové, dál ale mířili na vícedenní výpravu do Letohradu. Zde jsem mohl v praxi ověřit užitečnost mojí IREDO kartičky – Štefan pořídil jízdenku za 50,- Kč, kdežto Já díky tomuto artefaktu nakoupil za pouhých 47,- Kč! Ale to už tu byl vlak, a my započali naši strastiplnou cestu…

Na trase Česká Skalice/Hradec Králové si Štefan pochutnal na svém oblíbeném rohlíku s tvarohovým dipem. V Hradci jsme se s ostatními rozloučili, a co nejrychleji přestoupili do vlaku směřujícího k Hořicím. Trasa Hradec Králové/Hořice v Podkrkonoší už zase tak příjemná nebyla, protože mezi námi a Hořicemi se rozprostíralo asi milion dva mezizastávek (divili byste se, že uprostřed pole může někdo nastupovat a vystupovat). Naštěstí České dráhy opět předehnaly svoji pověst, a tak jsme se za plánovanou hodinu a čtvrt dostali do Hořic.

Nedivím se některým lidem, že nechtějí cestovat do Hořic, protože ty se dají charakterizovat jako jeden velký kopec (představte si takovou větší a nekonečnou ulici Boženy Němcové, „Bohatku“). Po výstupu z vlaku jsem se jal vyzkoušet, jestli mi na nově nainstalovaném Windows Phone 10 funguje navigace – ačkoliv by si to někdo nepřál, tak funguje! Během cesty na klubovnu, kde jsme se chtěli ubytovat, jsme si ještě stačili najít tamější kebaby a pizzerie. Po příchodu na klubovnu se projevil „komunikační šum“, kdy jsme přišli takříkajíc „brzo“ – naštěstí na klubovně již (respektive ještě) někdo byl, a tak jsme si tam alespoň uschovali věci, a vydali se do víru velkoměsta hořického…

Již delší dobu probíhal boj mezi Mustafou Abdulahem Mohamedem a Pietrem da Venecia, tedy boj mezi kebabem a pizzou. Tento boj nakonec vyhrál Ital, a my si vychutnali šunkovou pizzu. Krom večeře nás ještě čekaly, již zmíněné lampami ozářené Hořice. V klidu jsme se poté vrátili zpátky na klubovnu.

Zde si opět dovolím lehkou dávku „kritiky“. Oproti hořické klubovně je klubovna českoskalická palácem z pohádek a příběhů Tisíce a jedné noci. V první řadě je u nás větší teplo, zatímco v řadě druhé se přezouváme, zatímco…ale raději toho už nechám. Přec to bylo jediné místo, kde jsme mohli toho večera v klidu spočinout. Na klubovně jsme si zabrali ten nejlepší kout, připravili si ležení, a hlavně jsme se nachystali na ples. Během této doby se k nám přistěhovali i jinoši z jiných krajů, přesněji z Nové Paky – jeden z nich si s sebou přitáhl „postel“, která ale více než místo odpočinku připomínala goauldský Al’Kesh. Již jsme však byli připraveni, a vyrazili přímo do nového víru dění…

…který jsme přímo minuli, když jsme s klidem na srdci přešli dveře vedoucí do kulturního domu Koruna, kde se vše odehrávalo. Prvním překvapením pro nás byl Špaček, který zde zastupoval roli vyhazovače. Vstoupili jsme do sálu, a už jsme si to kráčeli k našemu stolu. Stůl ovšem nepatřil jen nám, po chvíli si k němu sedli…Patrik a Verča (ti, co byli na ObRoku, snad pochopí…)! Sál se kvapem plnil, a my už pomalounku pokukovali, koho že to za ten večer vyzveme k tanci. Ples byl oficiálně zahájen o půl deváté, kdy proběhlo předtančení, jimž bylo zbrusu nové pojetí videoklipu k písničce „What does the fox say?“. Ples byl tedy zahájen, a my pomalu (ale jistě) vyrazili na parket!

Opět se nám potvrdilo, že na skautském plese není o tanečnice nouze, a tak jsme co možná nejvíce tancovali, vedli diskuze…no, jako na plese ;-). Po nějaké době jsme se rozhodli otestovat naše štěstí v tombole. Slečna prodávající tombolu Štefana pochválila, že si koupil pět lístků – naopak Já byl se svými třemi lístky nemile pokárán. Mám pocit, že slečna nejspíš mluvila v hádankách, protože dva z mých třech lístků byly výherní, kdežto všech pět Štefanových lístků nic nevyhrálo.

Zde si dovolím sepsat všechny mé výhry: Poukázka na bezplatnou registraci do hořické městské knihovny, mapa Chorvatka, hroznový cukr Doktor Max, objekt připomínající svícen (teda…ehm…raději bych to připodobnil k antickému ZPM) a tři pohárky na vajíčka! Vraťme se ale k plesu…

Se Štefanem se nám povedla mimořádná challenge/Štěstí/náhoda/jahoda – oběma se nám podařilo „vytančit“ snad celý přítomný Bělohrad (neplést s Bělehradem)!

Na plese nechyběla ani soutěž, které jsme se (překvapivě) zúčastnili, a kterou jsme (ještě překvapivěji) vyhráli!

O půlnoci proběhlo slosování o vskutku zajímavé ceny – bohužel jsme nevyhráli ani sušák, ani poukaz na pobyt v Malé Úpě…ani dort! Holt nám v tuto chvíli Štěstí nepřálo.

Ani jsme se nenadáli, a byly dvě hodiny – ples byl u konce. Vyrazili jsme zpátky na klubovnu, ve které nás přivítala nehorázná zima. Ještě jsme si krátce stačili popovídat s dalšími nocležníky, a poté jsme už šli spát…teda…Štefan usnul…Já, zhýčkaný Jičínským luxusem, jsem si vzal slabší spacák, a tak jsem celou noc klepal kosu! Kolem páté hodiny ranní začali nějací další nocležníci nehorázně bouchat na okna, a Já jako jediný bdící jim s největší neochotou otevřel dveře.

Budíček jsme měli naplánovaný na osmou hodinu ranní. V klidu jsme si sbalili své saky a paky, a zakrátko jsme si to už kráčeli na nádraží. Klidná chůze mi dlouho nevydržela, protože jsem si vzpomněl, že jsem vlastně na klubovně zapomněl svoji tombolu! Na druhou stranu musím podotknout, že ranní rozcvičku jsem už hodně dlouho nepraktikoval…A už jsme byli na nádraží, které bylo po dlouhé době prvním místem, kde bylo opravdu teplo! Nakoupili jsme si lístky, a nedlouho poté jsme již nastupovali do vlaku.

Milion dva zastávek nám v tuto chvíli nevadilo, protože jsme mohli v klidu posnídat a ještě si trochu pospat.

Do Skalice jsme přijeli kolem půl jedenácté. Z nádraží jsme ještě nějakou chvíli šli pospolu, ale zanedlouho jsme si už každý šli po svém.

Hořický skautský ples (nejen pro skauty) jsme si užili, a za rok se snad můžeme těšit na ten českoskalický ;-)

Sepsal: Honza K.