eKronika

Zápis přidán: 3. 9. 2016 17:15

Nedávno se Kečupek spolu se mnou, Fíďou, Štěpánem a Ondrou domluvil, že k tomu dojde a že to bude 20/21. srpna. Sice jsme tehdy ještě nevěděli, k čemu má vlastně dojít, ale to jsme se měli brzy dozvědět.

Brzy v tomto případě znamenalo 20. srpna. Ještě ve středu 17. srpna večer (22:23) mi přišla od Kečupka SMS. Nejdřív my to přišlo jako nesmyslná šifra, až ráno jsem si všiml, že jde pouze o morseovku. Bylo tam napsáno místo a čas shledání a co s sebou.

V sobotu o půl dvanácté jsme se sešli před klubovnou a Heinz nám dal pár obálek. Na všech bylo napsáno morseovkou ČAS a taky kdy je máme otevřít.

V první stálo aby jsme šli Tour de Šimáně po České Skalici, to jest ze střediska Jiřího Šimáně k pomníku J. Šimáně a následně ku hrobu J. Šimáně. Na dvou posledních místech jsme nechali plát svíčku a udělali selfie. dále jsme šli na nádraží a dostali rozkaz k otevření další obálky. Tam jsme se dozvěděli že máme jít k pokladně a říct paní heslo: čas je věčný. Dostali jsme od ní balík následujícího obsahu: tajemný balíček, ještě tajemnější balíček, jízdenka do HK zpáteční, několik obálek. Jeli jsme tedy do HK.

V HK jsme otevřeli jeden balíček, bylo tam spousta úkolů. Např. sehnat 20 lidí co mají rádi citrónovou zmrzku nebo udělat si táborovou rozcvičku. Také každý z nás vyfasoval svůj speciál osobní úkol. Já jsem měl rozesmát celou partu vtipem, což jsem zvládl asi dvacetkrát. Fíďa nás měl porazit v sebou vybrané disciplíně, Ondra nás měl naučit písničku a Štěpán vysvětlit libovolný fyzický úkaz. Všichni jsme tyto úkoly zvládli bez větších problémů.

Hned po tom co jsme vylezli z nádražní haly, jsme začali plnit úkoly nám zadané. Rozcvička proběhla na náměstí před halou a citrónovou zmrzku mají Hradečáci také celkem rádi. Také jsme měli úkol dotknout se nosem země po každé, když řekneme jakýkoli násobek čísla tři. Po přečtení se Fíďa okamžitě zeptal: To jako i šest? Den se pak nesl ve znamení kliků s tornou na zádech. Nestalo se to mnohokrát ale pokaždé ve vhodných situacích. (pod nohami rodinky na procházce např.) po zodpovězení všech otázek jsme se chvíli flákali ulicemi Hradce a po té jsme se vydali vlakem zpět do České Skalice.

Hned u nádraží jsme započali s plněním dalšího úkolu, to jest ujít 500 m pozpátku. Skaličtí se na nás koukali věru s pobavením. Ze Skalice jsme se během chvíle dostali na Červený most na Pohodlí. O zpestření naší cesty se opět postaral náš Kečupek: Od Skalice jsme museli až sem táhnout svíčku, která nesměla zhasnout a když tak jsme si museli nechat sirku, kterou jsme ji znovu rozsvítili.

Cestu od Červeného mostu ke Zlámaňáku vám moc nepopíšu, protože jsem měl podle Kečupkova rozkazu zavázané oči, vedl nás Fíďa který jediný viděl. Došli jsme k jednou Trampskému místu u Zlámaňáku kde již plál oheň a čekal tu Kečupek spolu s Martinem, Matym, Zdeněčkem, Štefanem a Milanem.

Ti se nás vyptávali na naši cestu a na to jak jsme splnili úkoly. Po předvedení pokřiku, básně a válečného tance, které jsme taktéž měli složit v HK (Nebylo to ni moc, Pokřik ani báseň si nepamatuji, ale tanec spočíval ve skákání kolem ešusu a řvaní pořád dokola slovo guláš. Pak nám dali červené stužky a vyrazili jsme k nedalekému srubu, kde jsme přespali (spíše prokecali) noc. Ráno pršelo a my jsme v tom největším dešti dělali dřevo. Následně jsme se převlékli a rozešli se do svých domovů. Počasí se umoudřilo a přestalo pršet, jen co jsem za sebou zavřel dveře domova, a pro mne začínal další průměrný prázdninový den.

Kosťa