eKronika

Zápis přidán: 25. 3. 2008 21:40

Jednoho krásného rána, kdy slunce svítilo tak, že se ani oči otevřít nedali, a mlha se válela okolo, že ani nic moc vidět nebylo, sešly se ty nejodvážnější skautky a světlušky na náměstí u kašny. S sebou měli kotlík, sekyrku, nějaké to suché polínko a láhve s vodou...chystaly se totiž ukuchtit nějakou tu polívčičku. Z toho důvodu poslaly Banána a Zuzku do krámu pro rodinné balení gulášovky a kousek toho chleba. Pak už jim nic nebránilo vyrazit podél hlavní silnice směrem ku Třebešovu. Mlha se pomalu zvedala a tak bylo i vidět, co kolem jezdí za auta. A to už jsme se blížily k Třebešovské poště...za ní můžete spatřit rybník, do kterého vtéká potok, po jehož stopách jsme se vydaly. Prošly jsme po uzounké silničce až na konec vesnice, a z ničeho nic jsme se ocitly v přírodě. Potok vesele hučel, slunce stále svítilo, tak jsme posnídaly a odhodily ze sebe nějakou tu vrstvu. Zdokumentovaly jsme potůček a pokračovaly dál na louku. Ta přímo lákala k nějaké té hře. Vytvořily jsme řadu, a všichni jsme se snažily jít stejně rychle jako Markéta, nikdo jí nesměl předběhnout, a nikdo se nesměl ani o krok opozdit. Až na to, že jsme měly boty okamžitě plné rosy, to všechno šlo, a to až do okamžiku, kdy Markéta začala i s báglem narvaným kotlíkem a tou vodou utíkat....to už jí nikdo nedohonil. Po chvíli nám potok zkřížil cestu, a byly jsme nucené vytáhnout mapku, a zjistit, zda se někde v blízkosti nenachází lávka....nikdo se nechtěl hned po ránu zouvat, a testovat tu čirou vodičku. No, dopadlo to tak, že Krtek objevil dvě klády přehozené přes potok, tak jsme jich využily a pěkně po nich na druhou stranu přehopsaly. Aby nám cesta líp ubíhala, každý musel hádat, co patří na seznam nejdůležitějších věcí pro přežití v pralese. Bylo to značně obtížné, sestavit ten vlastní seznam. Každý si musel vzít odlišné věci. Typovalo se, a typovalo...až na to Mína a Mačeta přišly. Podle jejich seznamu to po chvíli odhalila i Romča, Banán, pak i Krtek, Jana, Rozka a Zuzka a Maruška. Tak jsme se do toho vymýšlení zabraly, že jsme si ani nevšimly, že už nejdeme podle potoka, ale stojíme na kopci. Po vzájemné poradě jsme se rozeběhly dolů, a každý podle svého uvážení přeskákal značně podmáčenou louku směrem k potoku. Před námi se právě nacházel hustý lesík takových vánočních stromečků. Krtek si hned jeden vybral a musel se s ním obejmout. Jsme se jí smály, a v tom Markéta skrz ty ostatní stromky spatřila pohyb na druhém břehu potoka. Čtyři boty tam stály, a v nich čtyři nohy....už z té dálky jsme identifikovaly ty dvě...byly Milanovi...no, a ty druhé dvě, koho jiného než RaDaRovi...se jim stejskalo po nás, tak nám přišli naproti. Byly jsme i rádi. Přebrodili na náš břeh a pak jsme se společně doslova prokousali dalším úsekem cesty. Pak nám naši kamarádi pomohli postavit kamenný brod na druhý břeh, a to dokonce dvakrát.U toho jsme se teda stihli pěkně zmáchat (nebylo to zdaleka naposledy). Kolem polorozpadlého mlýna jsme společně došli až k tábořišti nedaleko Lhoty. Kde nás RaDaR s Milanem opustili, a my jsme si začaly hledat to nejlepší místo na rozdělání ohínku. Krtek, Banán a Markéta pomalu naštípaly dříví a rozdělaly oheň. Ostatní se mezitím zuly a začaly si sušit mokré ponožky na střeše místní jídelny. Mezitím už byly hotové i vidlice na zavěšení kotlíku a nic nebránilo tomu, tam ten kotlík dát. A už jsme jenom čekaly, až se voda začne pěkně vařit. Chvíli to sice zabralo, ale alespoň bylo dostatek času na vyrobení dlouhé lžíce. Ta první nevydržela první míchnutí, ale ta druhá byla o to dokonalejší. Jelikož jsme zapomněly naběračku (někteří i lžíci...Markéta), tak jsme použily ten nejlepší (Rozčin) nerezový hrneček. Polívčička se v skutku vydařila...jednu nevýhodu měla....nebylo na přidání. Jako výborná zábava se ukázalo mytí nádobí v potoce....i o ten kotlík byla rvačka. Ještě jsme prozkoumaly místní tábořiště, daly si testík, zda jsme lakomé a pak jsme se už vydaly na zpáteční cestu. Tu nám po pár metrech zkřížil traktor stahující dřevo z lesa, ale když viděl houf takových začmouďěných krasavic, s respektem vycouval a pokynul nám, abychom pokračovaly. Vesele jsme si zpívaly do kroku (každý něco jiného) a pomalu jsme se blížily ke Skalici. Vzaly jsme to přes sady a rozloučily jsme se pokřikem před Husquarnou...aby z toho našeho hulákání taky Skaličáci něco měli. Děkujeme Slunci, že na nás celý den tak krásně svítilo a těšíme se na další výpravu. ===Sepsala Markéta===