Zápis přidán: 28. 9. 2008 0:23
Cesta kolem světa za 80 minut
Jelikož 6. září bylo ukázkové počasí, myslí se tím úžasné vedro a slunce kam se podíváš, tudíž nemělo smysl válet se doma a tak se sešli v 10:00 u závory v Bažantnici všichni, kdo se chtěli proletět kolem světa. Účast vlčat byla hojná, bohužel světlušky zastupovala pouze Zuzka. Na startu nás přivítal pár usměvavých letušek v nažehlených uniformách. Rozdaly nám průvodky s mapou cesty a o kousek dál nás již čekal pilot letadla s cestovními pasy, bez kterých by naše cesta nebyla možná. Nebylo již na co čekat a tak jsme se vydali vstříc dobrodružství. Naši první zastávkou byla Amerika. Poznalo se to vcelku snadno….Tee-Pee, indiánské čelenky a další části oblečení vyrobeného ze spousty korálků spolu s jedním pravým indiánem a indiánkou, cowboy s lasem, kotlík s čajem… Od rudocha a jeho družky jsme se dozvěděli spoustu informací o životě indiánů a jejich zvycích. Mohli jsme si taky omrknout jestli RaDaR správně točí lasem a jaké bylinky „nebylinky“ má Matouš v kotlíku. Další zastávka naší cesty byla v Antarktidě. Přivítali nás tam lední medvědi, kteří nás naučili chodit ve sněžnicích, a pak jeden tučňák u kterého jsme si mohli vyzkoušet lov ryb. V Antarktidě bylo chladno, proto jsme brzy pokračovali dál. Po chvíli našeho putování jsme narazili na muže spoře oděného s kostmi kolem krku a kyjem v ruce. Ano byli jsme v Africe. Odtud jsme pokračovali do Austrálie. Vyzkoušeli jsme si, jak skáče klokan a jak chodí pštros, což vyžadovalo od každého menší dávku trpělivosti. O kus dále už nás čekalo mezipřistání v Himalájích a samozřejmě „Yetti“, sněžný muž. Ti nejodvážnější z nás se vydali po jeho stopách až do jeskyně ukryté kousek od cesty. V Himalájích bylo i dost sněhu na sněhuláky. Ale abychom se nemuseli zdržovat s jejich stavbou, my jsme je pouze bourali sněhovými (přesněji polystyrénovými) koulemi. Po otisknutí dalšího razítka do naší průvodky jsme zjistili, že naším dalším cílem je Asie. Zde nás už očekávala Gejša s čínskými hůlkami a miskou jakési rýže. Naším úkolem nebylo nic jiného než přehazování rýže za pomocí hůlek z jedné misky do druhé. Někteří z nás byli opravdu zruční a snad by se i v případě nouze tímto způsobem najedli. Po té, co si někteří z nás vyzkoušeli orientální tanec a japonské bojové umění, pokračovali jsme v našem letu dál až do Evropy. Tady jsme si zkusili upéct svoji pizzu a správně nabírat italské špagety z jedné misky do druhé…bohužel musím konstatovat, že po naší návštěvě v miskách už moc špaget nezbylo. S průvodkou plnou razítek ze všech světadílů jsme se dle instrukcí vydali na dětské hřiště za zámkem. Tam nás přivítala selka s ošatkou plnou kousků čerstvého chleba se solí. Ochutnali jsme, abychom neurazili a s radostí ve tvářích jsme se odebrali k celníkovi (Špáťovi), který nám zkontroloval průvodku a dal razítko CLO, za které si každý mohl vybrat odměnu ukrytou v papírovém pytlíku, takže to stejně bylo pro každého překvápko. Kdo chtěl, občerstvil se ještě špekáčkem či limonádou, nebo využil čas k protažení těla na prolejzačkách. Pro zpáteční cestu jsme si vybrali zakázanou stezku nad Ratibořicemi, protože se nám už nechtělo prodírat davem lidí, a tady místo nich bylo spousta křoví a větviček, které se nám tu a tam pokoušeli poškrábat ruce, nohy a všechny možné části těla. Kolem Poradní skály jsme se dostali až do města. A jelikož doba oběda už dávno uplynula, všichni se rozeběhli domů za něčím dobrým k snědku.
===sepsala Markéta===