eKronika

Zápis přidán: 5. 1. 2009 17:59

„Zimní Jestřebky , hory

27.12.2008

Sraz: vlakové nádraží 8.15

Konec: jak to vyjde -ale ještě téhož dne

kdo nerad chodí, tak ať nechodí -- S.Mil

Sebou : oblečení do zimy , jídlo , penízky na mašinku a povánoční náladu „

Tak tento text stál na našich stránkách v sekci Akce. Výprava byla určena pro všechny od skautského věku výše, které by eventuelně přestalo bavit se napchávati cukrovím a zbytky salátu a neměli by zájem podnikat další návštěvu příbuzných. A jelikož sněhu na lyžování moc také nebylo, tak těm, kteří splňovali předchozí podmínky, nic jiného nezbylo než začít trochu chodit a pár kilo shodit (haha to jsem zase vtipnej rýmař). No tak teď trochu vážně, leč vlažně (a nedám si pokoj). Na nádraží jsme se tedy sešli v tomto složení: S.Milan, Hanka, RaDaR, Ája, Markéta, Brontík, Mína a Michal Junek, který na výpravě nebyl podle jeho slov až tak dobrovolně (což bylo nejspíše způsobeno tím, že Michalovy rodiče zřejmě objevili kouzlo internetového zpravodajství o našem středisku. – doměnka autora)

A tak tedy tato nezvykle různorodá parta Vánoce přeživších nastoupila do vlaku a odjela do Rtyně v Podkrkonoší, aby se dostala po vlastní ose, občas letem po nose do Odolova. (rýmy hýbou světem – hip hip) Před Odolovskou káznicí zjistili někteří z nás, kolik to ponožek vlastně mají na nohách, a ty boty jaký jsou pitomý, a debilní puchejře nemáte někdo náplast, ježiši marjá doprčic kdo tyhle pitomý boty vymyslel a Milane pomohl bys mi ty pásky na kanadách prosím tě zapnout? Po tom všem přezouvání, kdy někteří stihli posvačit jsme šli zase o kus dále, přičemž ty boty byly stále debilní a ty blbý náplasti tlačili ještě víc než předtím ty puchejře a Milane prosimtě nezapnul bys mi ty druhý pásky taky mě se to rozdělalo.

Tak to znělo decentně zasněženou, ztichlou, horskou krajinou Jestřebích hor až na Žaltman, kde naše výprava potkala jinou výpravu cca 5ti dospělých, které také nebavilo sedět doma – jen to cukroví táhli stále sebou. Po pokoukáníčku z rozhledny, které je docela neobvyklé jelikož většinou jsme tam vždy viděli akorát mlíko a po konstatování, že ta plechová vlajka tam dříve nebyla, jsme se kutáleli dále do osady Paseky.

Bylo okolo poledního – ne-li přesně poledního času a proto někdo z nás usedl k palačince, jiný zase k masu po vzájemné dohodě v místní hospodě. (rým a rýma ve mně dřímá… ehm budu se snažit krotit už to není vtipný). Posezení v teple u teplého kusu žvance všem prospělo, stejně tak posezení na pěkných nových záchodech. Některé horaly zase potěšila přítomnost naší horalky (to je sušenka) Markéty a vždy když si šla k pultu pro jídlo otáčeli hlavy sem a tam. A po tom obědě jsme odtamtud vystřelili ven, jelikož původně útulná místnost začínala být nasycena kouřem a my pokračovali raději v dýchání čerstvého zimního horského vzdoušku. Trošku. (to poslední slovo nevím proč jsem tam zařadil, ale rýmuje se to – a to se vyplatí)

A co kam dále? Přes Markoušovice po všech možných cestách, na kterých bylo k radosti některých velké množství kaluží, některých bohužel ne až tak dokonale zamrzlých, do Malých Svatoňovic na vlak. Tam jsme cca 10 minut počkali, vlaku se dočkali, (aha panáček se snaží udržet rýmy v kurzu – ale to už dnes nefrčí) a směrem Česká Skalice se vydali rychlíkem na cestu. Dlouhou chvíli jsme si zkrátili pinkáním nafukovacího balónku ve zcela zaplněném osmimístném kupé. Do našeho městečka jsme dorazili v půl čtvrté odpoledne, téhož dne co jsme vyrazili – jak bylo slíbeno v plánu akce.

Celá výprava se nesla v přátelském duchu všech, počasí bylo tak říkajíc luxusní. Děkuji za pozornost a trpělivost při mém rýmování a se slovy si hraní, zápis nestál za moc, dozvíte se z něj tak starou belu a proto kritiku přijímám a beru. (a ještě jednou se omluvám za to rýmování… už se to vícekrát nestane)

A na závěr stylové (určitě ne rýmované - to bych si nedovolil) rozloučení: Nazdar zapsal RaDaR.