eKronika

Zápis přidán: 1. 2. 2009 11:07

Expedice „StarSkal“

To jsme se takhle jednoho pátečního večera sešli na klubovně jenom MY: Wjetvička, Krtek, Markéta, Špaček, RaDaR a Luďa. Po likvidaci vánočního stromku a pečlivém úklidu kuchyně jsme se v 18:10 vydali na naše vlakové nádraží. Po různých dohadech, ve stylu, kdo si jako zakoupí jakou jízdenku, abychom co nejvíce ušetřili, jsme došli ke konečnému závěru ve znění: „My bysme chtěli hromadnou jízdenku do Starkoče pro 6 osob, prosím.“ Za Wjetvičkovu dvoustovku nám po delší době byla jízdenka vydána. Než se tak ale stalo, pan nádražák se ujistil o tom, zda chceme jet opravdu jen do Starkoče, zda opravdu jen tam a né zrovna i zpátky, zda nás vážně bude jen 6 a né více, protože co kdyby prej některá z nás do odjezdu vlaku porodila a podobně. Nádražní halu jsem opouštěla s ujištěním, že ve Starkoči opravdu nezapomeneme vystoupit. Vlak přijel dokonce s předstihem a to dvě minuty po půl sedmý. Kupodivu všichni nastoupili do stejného vagonu. Po rozjezdu vlaku nás ovšem Wjetvička se Špačkem opustili a vydali se na průzkum dalších vlakových vozů…co tam vypátrali, to netušíme, ale my ostatní jsme spokojeně vystoupili ve Starkoči. Po opětovném setkání se s našimi kamarády mohla expedice pokračovat dál, a to po turistické značce směr les za Starkočí. Všude byla tma tmoucí, led klouzací a k tomu všemu náš chechot všude se rozléhající. Najednou jsme za sebou zaslechli nějakou ránu. Když jsme se otočili spatřili jsme cyklistu, válejícího se na zemi pod svým dopravním prostředkem. Naši dobrovolnou pomoc odmítl s tím, že tudy jezdí každý den, ale nikdy se mu tady v tuhle dobu neplete stádo čehosi, čímž myslel asi NÁS.

Dárek k narozeninám byl RaDaRovi předán hned na první křižovatce. Nebylo to nic zajímavějšího, než tato expedice (RaDaRova nezvladatelná chuť k toulání se po vlastních ….nohách, proflákla se už i k nám).

Pro ty, kdo do této chvíle neodhalili cíl naší expedice, už asi můžeme prozradit, že to je „Skalice“, a to žádná jiná než ta naše „Česká“. Cesta byla jedna krásná ledovatka, takže hlášky typu: „do háje“, „sakryš“, „ááá“, „bacha“, „drž mě“, „padám“ , „áááuuu, moje pozadí“, „zvedneš mě, prosím?“ , rozléhaly se do nočního ticha každou chvilku. Nikoho by asi nenapadlo, jak zajímavá může být dvoumetrová rákosovitá tráva, kterou jsme objevili podél cesty. Luďa si naškubal zásobu pro maminku do vázy a ostatní si s ní poradili po svém, přičemž šimrání se na nose bych zařadila mezi využití nejpraktičtější. Někde blízko Dubna jsme zaveleli „pauza na svačinuu“, vytáhli jsme termosky, brambůrky, linecký banánky, popcorn made in klubovna a dlabali jsme. Téma hovoru týkající se šířky „někoho futer“ se probíralo ještě ve Zlíči a někteří si museli rejpnout ještě v diskusi na našich stránkách. Ve Zlíči se rozhodlo, že nejlepší bude pokračovat k Vilemáku a po louce podél řeky přímo ke klubovně. Cestou jsme si nemohli nevšimnout Ratibořického zámku, zářícího do tmy jako vánoční stromeček (a pak, že furt nejsou prachy). Za nekonečného tlachání ovšem možném i nemožném jsme došli poměrně svižnou chůzí k závoře do Bažantnice, a dál k lampě pod klubovnou. Tam jsme zahájili fotodokumentaci a odhlasovali, že ačkoli naše jízdenka postrádá razítko od průvodčího, opravdu dnes už do Starkoče znovu nepojedeme. Po dvojicích jsme se jen proto rozhodli rozejít, abychom se na náměstí zase mohli sejít, u kašny společně čaj dopít, se řízkem chleba dojíst, a sbohem a šáteček si říct… Tak zase někdy příště přátelé…třeba na expedici „Nách-Skal“.

=sepsal Někdo=